WorWaní

WorWaní – to je takový těžko uchopitelný spolek. Každý se s ním vyrovnává po svém. Někdo (Anička) to nazývá „Destrukční partou z Havlíčkova Brodu“, jiní zase skupinou budoucích pádlujících legend atd. atd. Já bych WorWaní označil jako „skupinu netušených možností“, protože, jak se většina z těch, co se s námi kdy setkali mohla přesvědčit, dokážeme leccos. Něco z toho, co se nám za uplynulý rok povedlo, bych zde teď chtěl nastínit.

I když to při plánování vypadalo na hojnou účast, většina se v poslední chvíli rozhodla raději navštívit všem dobře známou Salzu namísto poznávání nové krajiny ve Švýcarsku. Z worwaních zbyli jen Bezi a Monča a jejich sestavu jsme doplnili já a Aleš. Dohromady posádka akorát tak do jednoho auta. Bohužel pár dní před odjezdem auto přestalo jezdit a tak se muselo shánět něco náhradního... Situaci vyřešilo vypůjčení mikrobusu, což bylo možná lepší než odjet beziho autem. (Ne že bych měl něco proti Beziho autu, ale opravdu si neumím představit, jak by se tam všecky ty věci vešly.)

...nevim, jak vložit článek pod cizím jménem, ale nerad bych upíral autorství, takže: TOHLE PSAL BÁBA :-)

Tak nejdřív něco málo k tomu, jak jsme se rozdělili. Po dlouhých diskuzích, které probíhaly za pěkných letních večerů doprovázených zpěvem lehce podnapilých vodáků a jim podobné havěti, jsme dospěli k závěru, že naše skupina budoucích pádlujících legend prošla určitým vývojem a následná segregace a rozdělení do dvou výkonnostních skupin se stává nevyhnutelnou. A tak zde máme Worwaní skupiny A a B. Nebylo jednoduché přidělit označení té či oné skupině, nicméně výsledek je následující:

Kteréhosi dne na sklonku prázdnin mi zavolala Anička, jestli bych s ní nejel na čtyři dny jako instruktor do Chorvatska. Ta myšlenka se mi moc líbila. Kazila to jenom jedna drobnost - poslední den zájezdu jsem totiž měl nastoupit do práce. Trochu nesměle jsem zavolal ředitelce a ta mi pravila něco v tom smyslu, že jestli nejsem blbej, tak se vykašlu na školu a pojedu. A bylo to.

Milí přátelé, v sobotu jsem se poměrně zblízka podíval na hranice svých možností. Ve chvíli, kdy píšu tento článek, zcela jasně vidím, jaké to je, když je člověku devadesát. Rovnou vám říkám – nemáme se moc na co těšit. Proto, prosím, omluvte případné chyby a překlepy. Nemůže za to moje nevzdělanost, ale stařecký třes, který jen velmi pomalu opouští mé včera ještě pružné, mladé tělo. Ale vezmu to od začátku...

Přátelé, kamarádi! Určitě všichni víte, že za čtrnáct dní se jede Sázavský Samba maraton. Trať dlouhá zhruba 42 kilometrů vede od hotelu Ostende v Choceradech do Pikovic. Úvodních dvacet kilometrů se pádluje po totálním rybníku, pak následuje vrcholová prémie v podobě vyběhnutí na zříceninu Zbořený Kostelec (vynikající nápad – kdo to proboha vymyslel?) – a pak opět pádlovačka po naštěstí už tekoucím úseku Týnec – Pikovice. Jelikož se WorWaní hodlají také zúčastnit, rozhodli jsme se těch prvních dvacet kilometrů, kterým se každý normální vodák vyhýbá jak čert kříži – a které tím pádem pořádně neznáme, vyzkoušet na vlastní kůži - na pálavách.

Milí kamarádi, slíbil jsem vám, že sem zkusím ještě dneska nafrkat pár fotek z dnešního výletu na horní Sázavu. Galerii kvůli tomu zakládat nebudu, nějak si to předáme :-)